Original Prologue

Poznámka Cassandry Clare: Tohle byla originální předmluva k Městu z Kostí. Chtěla jsem říct kousek příběhu z pohledu Jace, ale jakmile jsem se dostala hlouběji do děje knihy, uvědomila jsem si, že by bylo lepší vidět ho převážně z pohledu Clary. Udělalo to Jace záhadnějšího a záhadná postava je vždy zábavná.

Jizvy na jeho kůži vyprávěly jeho životní příběh. Jace Wayland na ně byl vždy pyšný. Někteří z dalších mladých členů Spolku neměli rádi znetvořující černá písmena, neměli rádi palčivou bolest stély, když se dotkla kůže, neměli rádi noční můry, které se objevovaly, když byla nanesena příliš mocná runa na někoho, kdo na to nebyl připraven. Jace pro ně neměl slitování. Byla to jejich chyba, že nebyli silnější.

Jace byl vždy silnější než ostatní chlapci jeho věku. Musel být. Většina chlapců dostávali první znamení, když jim bylo patnáct. Alec obdržel první znamení, když mu bylo třináct, a to byl velmi mladý. Jaceovy bylo jen devět. Jeho otec mu vyřezal znamení do kůže stélou vyřezanou ze slonovinové kosti. Runy hlásaly jeho pravé jméno, a mimoto i další věci. „Teď jsi muž,“ řekl jeho otec. Tu noc snil Jace o městech ze zlata a krve, o vysokých kostěných věžích ostrých jako střepy. Bylo mu skoro deset, a ještě město neviděl.

Tu zimu ho vzal otec poprvé na Manhattan. Tvrdý chodník byl špinavý, budovy namačkány příliš blízko u sebe, ale světla byla jasná a krásná. A ulice byly plné nestvůr. Jace je před tím viděl jen v otcových učebních pomůckách. Upíři ve vší parádě, tváře mrtvolně bílé, jako papír. Vlkodlaci s jejich příliš ostrými zuby a pachem vlka. Čarodějové s jejich kočičíma očima a špičatýma ušima, někdy s rozeklaným ocasem vyčnívajícím z lemu elegantního sametového kabátu.

„Monstra,“ řekl jeho otec s nechutí. Jeho ústa se v koutcích zkroutila. „Ale krev mají stejně červenou jako lidé, když je zabiješ.“

„A co démoni? Mají také červenou krev jako lidé?“

„Někteří ano. Někteří mají řídkou krev jako zelený jed, a jiní krvácí stříbrně nebo černě. Tuhle  jizvu mám od démona, který krvácí kyselinu barvy safíru.“

Jace pohlédl na otcovu jizvu s údivem. „A zabil jsi hodně démonů?“

„Ano, zabil,“ řekl jeho otec. „A jednoho dne jich taky mnoho zabiješ. Byl jsi zrozen k zabíjení démonů, Jaci. Je to v tvé krvi.“

Bylo to několik let poté, co Jace poprvé viděl démona, a tehdy už byl jeho otec několik let po smrti. Vyhrnul si na boku triko a podíval sena jizvu po drápech, kterou mu způsobil jeho první zabitý démon. Čtyři podélné šrámy od drápů přecházely od jeho hrudní kosti k jeho rameni, kde mu jeho otec nanesl runu, která ho dělala rychlejším a silnějším, a která ho skrývala před očima civilů. Rychlý jako vítr, silný jako země, tichý jako les, neviditelný jako voda.

Jace myslel na dívku ze svého snu, na tu se spletenými šarlatovými vlasy. V tom snu pro ni nebyl neviditelný. Podívala se na něj s více než s povědomím; v jejích očích bylo poznání, jako by jí byl povědomý. Ale jak mohla lidská dívka vidět skrz jeho maskování?

Probudil se chvějící se zimou, jako by byl stažený z kůže. Bylo to děsivé, cítit se tak zranitelně, děsivější, než kterýkoliv démon. Chtěl se ráno zeptat Hodge na nějakou runu, která by ho chránila proti nočním můrám. Možná by o tom našel něco ve svých knihách.

Ale nebyl na to čas. Byla nahlášena temná aktivita v klubu v centru, lidská těla nalezená bezvládná a vysátá jakmile vyšlo slunce. Jace na sebe hodil svou bundu, zkontroloval svou výzbroj, potetované ruce lehce přejely přes látku a kov. Znamení, která lidské oko nemohlo vidět – a byl potěšený, vzpomínající na dívku ze svého snu, způsob, kterým se na něj podívala, jako by nebyl ničím odlišným než ona sama. Zbavena jejich magie, znamení na jeho těle byla nakonec jen znamení, bez větší moci než jizvy na jeho zápěstích a hrudi, nebo hluboká jizva na jeho srdci, kde ho bodl vrah jeho otce, když mu bylo deset.

„Jaci!“

Zvuk jeho jména ho vytrhl ze snění. Volali na něj z chodby. Alec a Isabelle, netrpěliví, toužící po lovu a zabíjení. Rozhánějící myšlenky na noční můru ze své mysli se k nim šel přidat.