Midnight Sea – Chapter 1

Fourth Element Book #1 by Kat Ross
ISBN: 978-0-9972362-0-0

Pro mého tátu, který s sebou vždy nosil alespoň jednu knihu – a většinou několik.

Za myšlenkami o špatných rozhodnutích a dobrých rozhodnutích je pole.
Tam tě počkám.
– Jalaluddin Rumi

1

Vítr hvízdal vysokými průsmyky, zatímco jsme pokračovali po stezce. Pomalu se pohybující stíny prozrazovaly dlouhý zástup lidí a zvířat před námi, ale sníh padal tak hustě, že nic víc nebylo poznat.

Věděla jsem, že oblast Khusk byla nemilosrdná. Byl to můj dvanáctý rok, co jsem přecházela přes hory, a zatím ten nejtěžší. Sníh přišel o několik týdnů dříve, než bývá zvykem. Kupil se v závějích u skal a skrýval trhliny, které mohly pohltit člověka i s jeho koněm. Ale teď jsme se nemohli vrátit. Znamenalo by to jistou smrt vyhladověním, zatímco přechod přes hory znamenal jen možnost smrti – obvykle bez varování. Noha položená na špatné místo. Tiché povolování sněhu až i ten nejmenší pohyb strhne lavinu. Většina z nás to na druhou stranu zvládne, to jsem věděla. Většina, ale ne všichni.

Stoupali jsme výš a výš do chřtánu bouře. Stiskla jsem sestře Ashraf ruku. Opřely jsme se do větru, kapuce pevně stažené dolů. Ovce žalostně naříkaly stoupajíce strmou, větrnou stezkou. Nebyly z toho nadšené, ale museli tuto cestu podstoupit už dříve a věděly, že se nesmí zastavit. Naše zvířata byla stejně drsná a tvrdohlavá jako my.

Za jasného dne můžete vylézt až na vrch těchto ledovců a vidět na okraj země. Ale teď je viditelnost možná tak deset stop na každou stranu. Věděla jsem, že se za chvíli zastavíme a usadíme na noc. Cesta k jarním pastvinám v podhůří trvala osm dní, cesta zpět více než dvakrát tolik. Po cestě jsme prošli řadou stálých kempů, které se nezměnily za celé generace. Jeden z nich ležel asi deset minut před námi, zub v hřbetu hory, který nabízel alespoň nějaké přístřeší.

„Ukaž, vezmu ho,“ křikla jsem na Ashraf.

Sestra se na mě podívala. Z jejího ovčího kožíšku vykouklo štěně. Dostala ho jako dárek od otce k sedmým narozeninám. Otec chtěl psa přivázat ke svému sedlu, ale Ashraf trvala na tom, že ho ponese. Cítila jsem, že začala zpomalovat. Blížil se konec dlouhého dne a ona byla vyčerpaná.

Rozepla jsem svůj vlastní prošívaný arqalok(slovo vymyšlené autorkou, na které jsem se jí osobně musela zeptat, jelikož jsem vůbec netušila jak ho přeložit – krátký vyšívaný kabátek) a natáhla jsem ruku.

„No tak,“ řekla jsem. „Vrátím ti ho, jak se utáboříme.“

Její tmavé obočí se změnilo v jednu linku. „Jsem stejně silná jako ty, Nazafareen.“

„Já vím, že jsi,“ vyštěkla jsem. Taky jsem byla vyčerpaná. „Prostě mi dej toho psa.“

Ashraf se zamračila, ale vytáhla štěně z kabátu. Kroutilo se a mrskalo s sebou. Do jedné ruky jsem uchopila jeho teplé tělíčko a začala pro něj dělat místo mezi mými vrstvami oblečení. A najednou hlasitě štěkl a kopl zadníma nohama. Ostré drápky mi zajely do zápěstí. Na moment jsem povolila sevření, ale to stačilo. Štěně pelášilo přímo do bouře.

Ashraf vyrazila beze slova za ním. Ve zlomku vteřiny zmizela za výběžkem. Potichu jsem zaklela a zamířila za ní.

Varovali nás, ať nikdy nescházíme z cesty. Abysme si vždy drželi místo v dlouhém zástupu Čtyř-Nohého Klanu. Myslela jsem, že tyto hory znám natolik dobře, abych našla cestu zpátky, i v takto nepříznivých podmínkách. A Ashraf mi nedala na výběr.

Sledovala jsem její stopy, volala její jméno. Vítr mi kradl slova přímo od úst. Jak daleko se mohla malá holka a její štěně dostat?

Zdálo se, že ne daleko.

Zahnula jsem za hromadu padlých balvanů a stopy najednou zmizely. „Ashraf!“ křičela jsem. „Kde jsi? Na hry je moc velká zima.“

Pomalu jsem se otáčela, v hrudi mi rostla panika, když jsem uviděla jak jsem blízko římsy která se propadala dolů do vířícího sněhu. Nedokázala jsem odhadnout jak hluboko vedla. Sto stop? Tisíc? Pět tisíc? Ale stopy k okraji římsy naštěstí nevedly. Zastavily se od ní dobrých šest stop. Za nimi sníh vypadal nenarušen.

„Ashraf!“ zakřičela jsem znovu.

A pak jsem uslyšela tiché zakvílení. Byl to ten pes, třesoucí se ve štěrbině. Přistoupila jsem k němu s nataženou dlaní. Opatrně si mě prohlédl.

„Tak pojď, blbej pse,“ řekla jsem.

Jen co jsem k němu klekla, abych na něj dosáhla, začal tiše vrčet. Snažil se vmáčknout hlouběji do štěrbiny. Jeho oči byly fixované na něco za mnou.

U pasu jsem měla malý nožík. Neohrabaně jsem po něm sáhla. V horách byli vlci, přestože nebylo známo, že by zaútočili na lidi a ještě k tomu za denního světla a tak blízko celému klanu. Možná, že byli díky kruté a brzké zimě zoufalí. Otočila jsem se a s úlevou jsem vydechla. Byla to má sestra. Stála před římsou a vítr jí foukal její dlouhé vlasy před obličej. Sotva jsem dokázala rozeznat její rysy v temnotě její kapuce.

„Díky Svatému Otci,“ řekla jsem. „Pojď, musíme se vrátit než nám utečou.“

Ashraf se nepohla. Psí vrčení se proměnilo v žalostné, pronikavé kvílení, ze kterého mi běhal mráz po zádech.

„Co je s tebou?“ zeptala jsem se. Vítr na chvíli ustal a zanechal kapsu ticha. Můj dech bledl v ubývajícím světle. Brzy bude tma. „Ashraf?“ Udělala jsem krok směrem k ní. „Jsi moc blízko římsy. Pojď odtamtud.“

„Sklapni,“ řekla sestra psovi, a její hlas nebyl její.

Moje srdce začalo bít pomalu a bolestivě.

„Přestaň,“ řekla jsem. „Prostě přestaň.“

Neodpověděla. Chtěla jsem zvednout psa, nacpat ho do mého kabátu a jít, ale najednou jsem se k ní nechtěla otočit zády. Odkud přišla? Proč ty stopy zmizely?

Byla jen malá holka. Má otravná sestra, která mě následovala všude a nikdy mi nedopřála chvilku klidu. Která mě prosila, ať jí zapletu vlasy přesně tak jak jsem měla já, a vždy mi na talíř dala svůj podíl dřišťálu, protože věděla že byl můj oblíbený.

„Jestli hned nepůjdeš, řeknu to Otci,“ varovala jsem ji.

„Řeknu to Otci,“ řekla. Teď mým vlastním hlasem. Chloupky na zátylku se mi zvedly.

Nevím jak dlouho jsme tam stály ve sněhu. Dost dlouho na to, aby se sníh začal kupit na její kapuci a ramenech. Dost dlouho na to, aby z oblohy zmizel poslední záblesk denního světla. Byla jsem jako zmražená, neschopná myslet. Nechápala jsem, co se děje, jen že něco s mou sestrou bylo opravdu špatně a já neměla ponětí co s tím. Cítila jsem se jako lapená v noční můře, v takové, kde každý pohyb je obtížný a těžkopádný. Jako mravenec bořící se v medu.

Z dálky jsem si všimla že Ashrafin dech se chladném vzduchu nesráží. Měl stejnou teplotu jako okolní vzduch.

Nevím, co by se stalo kdyby ten pes nezačal štěkat. Zuřivý výkřik a zavrčení. To mě vytrhlo z transu a já k ní přistoupila. Stáhla jsem jí kapuci. Uviděla jsem její oči, už ne ty něžné modré, ale něco jiného, něco temného a vnímavého. Zabraly celé bělmo, takže v jejím obličeji vypadaly tvrdě jako černé mandle.

Upustila jsem svůj nůž. Moč mi stékala po vnitřních stranách stehen.

Zatnula zuby a skočila na mě, že nás obě strhla k zemi. Padly jsme do sněhu. Cítila jsem, jak se mi římsa zařezává do zad. Moje prsty přejížděly po zmrzlých kamenech a hledaly něco, čeho by se mohly zachytit. Pak jsem kopala do prázdna. Teror mě rozdivočel. Kousala jsem, snažila se ji odhodit, ale byla příliš silná. Ledový dech se mi otíral o ucho.

Zaječela jsem a nezadržitelně jsem klouzala přes okraj. A pak mě uchopily něčí ruce a postavily mě. Uviděla jsem strýcův obličej. Vypadal naštvaně a zmateně.

„Co to tu vy dvě, ve jménu Otce, provádíte?“ dožadoval se, když mě pustil.

Odsunula jsem se po zadku. Strýc pořád držel Ashraf za paži. Nemohla jsem mluvit, ale mohla jsem ukázat. Poprvé se na ni pořádně podíval a konečně pochopil, ustupujíc, jak se zmatenost měnila na strach. Její ústa se zkroutila do úsměvu. A já věděla, co chce udělat. Můj strýc byl vysoký a silný. Cokoliv bylo v ní ho chtělo vzít, a pak by si to vzalo mě, a pak by to nakráčelo zpět do našeho kempu a vzalo si nás to všechny, jednoho po druhém.

Zašeptala jsem bezeslovnou modlitbu a zašmátrala po svém noži, napůl ukrytém ve sněhu.

„Druj!“ sykl strýc.

Druj.

Nikdy jsem žádného neviděla, ale slyšela jsem v příbězích, když táborové ohně dohořívaly. Jak přišli ze severu v nekonečném zástupu, Nemrtví s železnými meči, a se stíny jejichž dotek znamenal smrt. Jak někteří z nich, ti kterým říkali kreatury, obývali lidská těla, a že jejich oči byly černé jako nejhlubší skalní trhliny…

Pohybem, který byl příliš rychlý, aby ho oko zachytilo, Ashraf srazila strýce na zem a obkročmo se mu usadila na hruď, pusu otevřela do široka tak, že odhalila černé dásně. Z úst jí vytékala tmavá mlha. Plazila se k mému strýci. Nůž se mi chvěl v ruce.

„Ashraf,“ prosila jsem, slzy mi mrzly na tvářích, ale nemohla jsem se pohnout. Byla jsem příliš vyděšená.

Dostalo by to strýce, kdyby se římsa nepropadla. Ozvala se hromová rána jak se led posunul. A pak Ashraf padala do prázdnoty. Kousla jsem se do jazyka a ochutnala vlastní krev, když se malá ručka zachytla okraje. I přes vítr jsem slyšela slabý hlas volat mé jméno.

„Nazafareen.“

Připlazila jsem se blíž, vzlykajíc a třesouc se. Ashraf visela nad vířícím se sněhem.

„Prosím, Nazafareen, pomoz mi. Kloužu…“

Podívala jsem se jí do tváře a na okamžik jsem viděla svou sestru jako dřív. Jen malou holku sedmi lét. Zdála se tak malá a křehká oproti tomu oceánu temnoty pod ní.

„Prosím, Nazafareen,“ zvolala znovu, a tentokrát svým vlastním hlasem, vysokým a něžným. A děsivým. Někde za mnou pes vyl a vyl.

Jak bych ji mohla nechat zemřít?

Uchopila jsem její ruku a začala ji vytahovat. A tehdy její druhá ruky vystřelila a popadla mě za vlasy. Stále jsem měla svůj nůž, ale nemohla jsem ho použít, ne na ni. Ani abych zachránila svůj vlastní život. Takže jsem nechápala, když se jí do krku zabodlo ostří.

Nechápavě jsem pohlédla na svou ruku. Pořád jsem v ní svírala svůj nůž. Ten v Ashrafině krku patřil strýci. Škubla sebou jednou, dvakrát. Její prsty připomínajíc pařáty mě pustily.

Sledovala jsem, jak ta věc, která mi sebrala sestru, padala do černoty.

>>Zpět