Magnus and Alec

Scéna z knihy Město ztracených duší. Rozhovor po telefonu mezi Magnusem a Alecem.

Kouzelnický zákon byl ohledně tohoto velmi jasný: pokud jste milovali smrtelníka, všechno to bylo v pořádku, ale bylo od vás nepřípustné, abyste narušili jejich smrtelnost. Trvalo dlouho zvyknout si na takovýto zákon… obvykle tak dlouho, dokud jste si neuvědomili, že být nesmrtelný je spíše břemeno než dar.

Magnus na stůl položil tabatěrku a zvedl telefon a v rychlé volbě vytočil Alecovo číslo. Když to Alec zvedl, zněl uhnaně a pln naděje: „Magnusi? Našel jsi něco?“

„Nic. Je mi líto.“

„Oh.“ V Alecově hlase se odráželo drtivé zklamání.

„Ale přemýšlel jsem o parabatai,“ řekl Magnus. „Když jsou si parabataj obzvlášť blízcí, mohou vycítit smrt toho druhého, nebo Změnu, nebo-“

„Já vím,“ řekl Alec. „Vím o tom. Cítil jsem to – na moment, když Jace zemřel zpátky v Idris. Ale tohle není jako tehdy.“ Jakoby ho Magnus viděl přímo před sebou, modré oči v bledé tváři, rozcuchané vlnité vlasy. Alec obvykle vypadal, že spadl z postele přímo do haldy náhodného oblečení, místo pečlivého vybírání si outfitu, a od té doby, co Jace zmizel, vypadal, že si taky přestal česat vlasy. „Prostě necítím vůbec nic.“

„Jako že nic? Jako… nicotu?“

„Správně…?“ Alec zněl zmateně.

„To mě ve skutečnosti vede k nápadu,“ řekl Magnus. „Udělám vše, co budu moct, abych ti pomohl, dobře Alexandře? Ne kvůli Spolku, ale kvůli tobě.“

„Já vím.“ Alec byl na moment potichu. „Je hezký slyšet tvůj hlas, i když nemůžeš pomoct,“ dodal Alec a náhle zavěsil.

Magnus se posadil a položil telefon vedle sebe, zkoprnělý natolik, že slyšel vlastní dech. Ztrácím ho, pomyslel si. Nevím jak nebo proč, ale vím, že ztrácím.