A letter Will wrote to his parents on his 17th birthday

Matko, Otče:

Dnes jsou mé sedmnácté narozeniny. Vím, že psaním tohoto porušuji zákon. Vím, že nejspíš tento dopis roztrhá na kousky, jakmile ho dokončím, jako jsem to udělal každé narozeniny od mých dvanácti. Ale píšu tak jak tak, na připomínku oné události, jako někteří podstupují každoroční poutě k hrobům svých milovaných zemřelých. Nejsme si navzájem mrtví?

Zajímalo by mě, jestli jste si dnes ráno, když jste se probudili, uvědomili, že před sedmnácti lety se vám narodil syn. Zajímalo by mě, jestli na mě myslíte, a představujete si můj život, tady v Londýnském Institutu. Pochybuji, že byste si to dokázali představit. Je to tak odlišné od našeho domu obklopeného horami a jezery, jasně modrou oblohou a nekonečnou zelení. Tady je všechno černé a šedé a hnědé, a západy slunce jsou vybarveny kouřem a krví.

Zajímalo by mě, jestli se bojíte, že jsem osamělý, nebo jak se matka vždy obávala, že je mi chladno, nebo že jsem se vydal opět do deště bez klobouku. Nikdo se tu neobává takovýchto detailů. Je zde tolik věcí, které by nás mohli kdykoliv zabít, že nachlazení se těžko zdá být důležité.

Nevím, jestli jste věděli, že jsem vás slyšel, ten den, kdy jste pro mě přišli, když mi bylo dvanáct. Zalezl jsem pod postel a blokoval zvuk volání mého jména. Ale slyšel jsem vás. Slyšel jsem matku volat po jejím maličkém. Kousal jsem si ruce, dokud nekrvácely, ale ani tenkrát jsem nesešel dolů, a nakonec mě Charlotte přesvědčila, že jste odešli. Myslel jsem, že přijdete znovu, ale vy jste nikdy už nepřišli. Herondalové jsou v tomto tvrdohlaví.

Vzpomínám si na váš vzdech úlevy pokaždé, když se mě Rada přišla zeptat, jestli bych se chtěl připojit k Nephilim a opustit mou rodinu, a já pokaždé řekl ne a poslal jsem je pryč. Nevím, jestli jste věděli, že jsem byl v pokušení: představou o životě ve slávě, o bojování a zabíjení na ochranu, jak by muž měl. Je to v naší krvi: volání serafu a stél, značek a příšer.

Zajímalo by mě, proč jste opustili Nephilim, otče; zajímalo by mě, proč se matka rozhodla nezvtoupit a nestát se Lovcem Stínů. Je to proto, že vám přišli krutí a chladní? Mě takoví nepřijdou. Hlavně Charlotte je ke mně velmi milá, i když neví, jak málo si to zasloužím. Henry je tak trochu šílený, ale je to dobrý člověk: Ellu by rozesmál. O Jessamine lze říct jen málo dobrého, ale je neškodná. Jak málo lze říct o ní, přesný opak lze říct o Jemovi – je bratrem, kterého si pro mě otec vždy přál, krev mé krve, přesto že nejsme příbuzní. Mohl jsem ztratit všechno ostatní, ale přesto jsem jednu věc jeho přátelstvím získal. A také máme nový přírůstek do naší domácnosti. Její jméno je Tessa. Pěkné jméno, že ano? Když se mraky převalovaly přes hory od moře – taková šedá je barva jejích očí.

A já vám teď řeknu hroznou pravdu, když už nezamýšlím tento dopis odeslat. Přišel jsem do Institutu, protože jsem neměl kam jinam jít. Nečekal jsem, že se z něj stane domov, ale co jsem tu, jsem zjistil, že jsem skutečný Lovec Stínů. Nějakým způsobem mi má krev říká, že tohle je to, pro co jsem se narodil. Kdybych to tak tenkrát věděl a odešel, když se mě Rada prvně zeptala, možná jsem tím mohl zachránit Ellin život. Možná jsem tím mohl zachránit můj vlastní.

Váš syn,
Will