Kissed

Byla tištěna na tenkém papíře, podobném pergamenu, tenkým, elegantním, pavoučím písmem. Oznamovala shromáždění ve skromném domě velkolepého čaroděje Magnuse a se slíbenou účastí „úžasného večera požitků mimo vaše nejdivočejší představy.“ – Město z Kostí

Stojící na schodišti Magnusova domu, zíral Alec na jména pod zvonky na zdi. BANE. To jméno mu nepřišlo moc vhodné pro Magnuse, pomyslel teď, když ho znal. Pokud tedy můžete o někom říct, že ho znáte poté, co jste navštívili jednu z jejich párty, jednou, a poté, co vám zachránili život, ale nezdrželi se, abyste jim mohli poděkovat. Ale jméno Magnus Bane v něm vyvolávalo představu jakési tyčící se postavy s širokými rameny a ve formálním purpurovém čarodějném hávu, sesílající na zem oheň a blesky. Ne Magnuse samotného, který byl spíš křížencem pantera a bláznivého elfa.

Alec se zhluboka nadechl a vydechl. Došel až sem, tak by mohl pokračovat. Holá žárovka visící mu nad hlavou vrhla dlouhý stín, jak se natáhl a stiskl zvonek.

O chvíli později se schodištěm ozval hlas. „KDO VYZÝVÁ VELKÉHO ČARODĚJE?“

„Ehm,“ řekl Alec. „To jsem já. Myslím Alec. Alec Lightwood.“

Bylo ticho, jako kdyby i chodba sama byla překvapená.  Potom ping (nějaký zvuk, nejspíš něco jako lupnutí) a druhé dveře se otevřely, vpouštějící Aleca na schodiště. Alec zamířil po vratkých schodech do tmy, kde to vonělo po pizze a prachu. Odpočívadlo na druhém patře bylo osvětlené a dveře na delším konce otevřené. Magnus Bane byl vyvalený ve dveřích.

V porovnání s tím, kdy ho Alec vyděl poprvé, vypadal docela normálně. Jeho černé vlasy stále trčely jako hroty a vypadal ospale; jeho obličej, dokonce i s jeho kočičíma očima, tak mladý. Měl na sobě černé triko s flitrovým nápisem JEDEN MILION DOLARŮ přes prsa a džíny, které mu vysely nízko na bocích, tak nízko, že Alec odvrátil pohled dolů na své boty. Ty byly nudné.

„Alexandr Lightwood,“ řekl Magnus. Měl jen nepatrný přízvuk, něco, na co Alec nemohl přijít, něco jako rytmus jeho samohlásek. „Čemu vděčím za to potěšení?“

Alec se  podíval za Magnuse. „Máš – společnost?“

Magnus si založil ruce, což zdůraznilo jeho bicepsy, a opřel se o futra. „Proč to chceš vědět?“

„Doufal jsem, že bych mohl jít dál a promluvit si s tebou.“

„Hmmm.“ Magnus ho sjel pohledem od vrchu dolů. Jeho oči ve tmě opravdu zářily jak kočičí. „No, dobře tedy.“ Prudce otočil a zmizel do bytu; po překvapivé chvilce ho Alec následoval.

Loft vypadal jinak bez stovky tísnících se osob. Byl – no, neobvyklý, ale byl to ten  typ prostoru, ve kterém by někdo žít mohl. Jako většina loftů měl velký hlavní pokoj, který byl rozdělen do jednotlivých „pokojů“ seskupením nábytku. Bylo tam čtvercové uskupení pohovek a stolků vpravo, ke kterému Magnus Aleca nasměroval.

Alec se posadil na zlatou sametovou pohovku s elegantními dřevěnými kudrlinkami na opěradlech.

„Dáš si čaj?“ zeptal se Magnus. Neseděl v křesle, ale natáhl se na prošívaný otoman, dlouhé nohy natažené před sebou.

Alec přikývl. Cítil se neschopný ze sebe cokoliv dostat. Cokoliv, co by bylo zajímavé nebo inteligentní. Vždycky to byl Jace, kdo říkal zajímavé nebo inteligentní věci. On byl Jacův parabatai a to byla všechna sláva, kterou Alec chtěl a kterou potřeboval: jako býti temnou hvězdou něčí supernově. Ale tohle bylo místo, kam by s ním Jace nešel, něco, s čím mu Jace nemohl pomoct. „Jistě.“

Jeho pravá ruka se mu najednou zdála horká. Podíval se dolů a uvědomil si, že drží papírový kelímek od Joa, Umění Kávy. Voněl jako chai. Nadskočil a jen tak tak se nepolil. „U Anděla – “

„Já MILUJU ten výraz,“ řekl Magnus. „Je tak originální.“

Alec na něj zíral. „Ty jsi ten čaj ukradl?“

Magnus tu otázku ignoroval. „Takže,“ řekl. „Proč jsi tady?“

Alec se napil ukradeného čaje. „Chtěl jsem ti poděkovat,“ řekl, když se nadechl. „Za to, žes mi zachránil život.“

Magnus si založil ruce za hlavu a opřel se. Jeho triko se tím vyhrnulo a odhalilo ploché břicho, a tentokrát neměl Alec kam odvrátit pohled. „Ty jsi mi chtěl poděkovat.“

„Zachránil jsi mi život,“ řekl Alec znovu. „Ale já byl v deliriu a nemyslím, že bych ti opravdu poděkoval. Vím, že jsi to dělat nemusel. Takže děkuju.“

Magnusovo obočí povyjelo až do linie jeho vlasů. „Není…. zač?“

Alec odložil kelímek s čajem. „Možná bych měl jít.“

Magnus se posadil. „Potom, co jsi přišel až sem? Celou tu cestu až do Brooklynu? Jenom abys mi poděkoval?“ Usmíval se. „To by byla škoda.“ Natáhl se a položil ruku Alecovi na tvář a palcem mu přejel přes lícní kost. Jeho dotek byl jako oheň, kontrolované jiskřičky v jejich počátku. Alec seděl zaskočen překvapením – překvapen tím gestem, a překvapen efektem, který to na něj mělo. Magnusovy oči se zúžily a on spustil ruku. „Huh,“ řekl si pro sebe.

„Co?“ Alec se najednou vyděsil, že udělal něco špatně. „Co je?“

„Jsi jen…“ Za Magnusem se pohnul stín; s lehkostí se sehnul a zvedl ze země šedobílou  mourovanou kočku. Ta kočka se mu stočila na rukách a podezřívavě sledovala Aleca. Teď na něj zíraly dva páry zlatozelených očí. „Ne to, co jsem čekal.“

„Od Lovce Stínů?“

„Od Lightwooda.“

„Neuvědomil jsem si, že mou rodinu znáš tak dobře.“

„Znám tvou rodinu stovky let.“ Magnusovy oči zkoumaly jeho tvář. „Tvoje sestra, ona je Lightwoodova. Ty – “

„Řekla, že se ti líbím.“

„Co?“

„Izzy. Moje sestra. Řekla mi, že ti líbím. Líbím líbím.“

„Líbíš líbíš?“ Magnus schoval svůj úsměv v kočičí srsti. „Promiň. Je nám dvanáct? Nevybavuji si, že bych Izabel cokoliv říkal…“

„Jace to taky řekl.“ Alec byl otevřený, jinak to neuměl. „Že se ti líbím. Že když tu zazvonil, myslels, že jsem to já a žes byl zklamaný, že to byl on. To se nikdy nestává.“

„Opravdu? No, to by mělo.“

Alec byl překvapen. „Ne – myslím, Jace, on je… Jace.“

„On znamená problémy,“ řekl Magnus. „Ale ty jsi naprosto nevinný. Což je u Lightwoodů záhada. Vždycky jste byli ten typ ukázkové rodiny, jako chudí Borgiasové. Ale ty v obličeji nemáš přetvářku. Mám pocit, že všechno, co řekneš, myslíš upřímně.“

Alec se naklonil. „Chceš si se mnou vyjít?“

Magnus mrknul. „Vidíš, to je to, co myslím. Upřímnost.“

Alec si zkousl ret a nic neřekl.

„Proč si se mnou chceš vyjít?“ dožadoval se Magnus. Drbal Chairman Meowa na hlavě, jeho dlouhé prsty skládaly kočičí uši. „Ne, že bych nebyl žádoucí, ale způsob, jakým ses zeptal, zdá se, jako bys měl nějaký druh – “

„Prostě chci,“ řekl Alec. „A myslel jsem, že se ti líbím, že řekneš ano, a že bych mohl zkusit – myslím, my bychom mohli zkusit – “ Alec si schoval tvář do dlaní. „Možná to byla chyba.“

Magnusův hlas byl něžný. „Ví někdo, že jsi gay?“

Alec zvedl hlavu; uvědomil si, že dýchá ztěžka, jako by běžel závod. Ale co mohl dělat, popřít to? Poté, co sem přišel udělat přesný opak? „Clary,“ řekl chraplavě. „Což je… což bylo náhodou. A Izzy, ale ta by nikdy nic neřekla.“

„Tví rodiče ne. A Jace?“

Alec přemýšlel o tom, kdyby to Jace věděl a rychle tu myšlenku zahnal. „Ne. Ne, a nechci, aby to věděli, hlavně ne Jace.“

„Myslím, že bys mu to mohl říct.“ Magnus teď drbal Chairman Meowa pod bradou. „Sesypal se, jako skládačka, když myslel, že umíráš. Záleží mu – “

„Raději ne.“ Alec pořád dýchal zrychleně. Přejel si přes kolena pěstmi. „Nikdy jsem nebyl na rande,“ řekl potichu. „Nikdy jsem nikoho nepolíbil. Niky. Izzy řekla, že se ti líbím a já myslel – “

„Nejsem nesympatický. Ale líbím se ti? Protože být gay neznamená, že se můžeš vrhnout na jakéhokoliv kluka a ono to bude OK, protože to není holka. Pořád tu jsou lidé, kteří se ti budou líbit a kteří ne.“

Alec přemýšlel o své ložnici v Institutu, o tom, když byl v deliriu z bolesti a otravy, když Magnus přišel. Ztěží ho poznal. Byl si naprosto jistý, že volal rodiče, Jace, Izzy, ale jeho hlas byl jen šepot. Pamatoval si na sobě Magnusovy ruce, jeho studené a něžné prsty. Pamatoval si ten smrtící stisk, když držel Magnusovo zápěstí, hodiny a hodiny, i poté, co bolest přešla a on věděl, že bude v pořádku. Pamatoval si, jak pozoroval Magnusovu tvář v záři vycházejícího slunce, zlatý východ slunce odrážející se zlatě v jeho očích, a pomýšlející na to, jak byl neobvykle krásný, s tím svým kočičím pohledem a grácií.

„Ano,“ řekl Alec. „Líbíš se mi.“

Podíval se Magnusovi přímo do očí. Čaroděj se na něj díval se směsicí zájmu, náklonností a zmatku… „To je tak zvláštní,“ řekl Magnus. „Genetika. Tvé oči, ta barva – “ zarazil se a potřásl hlavou.

„Lightwoodovi, které jsi znal, neměli modré oči?“

„Zelenooká monstra,“ řekl Magnus a usmál se. Položil Chairman Meowa na zem a kočka přešla k Alecovi a otřela se mu o nohu. „Charmainovi se líbíš.“

„To je dobře?“

„Nikdy jsem nerandil s někým, koho moje kočka neměla ráda,“ řekl Magnus zlehka a postavil se. „Řekněme v pátek večer?“

Alecem projela obrovská vlna úlevy. „Opravdu? Ty si se mnou chceš vyjít?“

Magnus potřásl hlavou. „Musíš si přestat hrát na nepřístupného, Alexandře. Komplikuje to věci.“ Usmál se. Měl úsměv jako Jace – ne, že by si byli podobní, ale ten typ úsměvu, který rozzáří celou tvář. „Tak pojď, vyprovodím tě.“

Alec šel za Magnusem ke vchodovým dveřím, cítil se, jako by mu spadl kámen ze srdce, ten, o kterém nevěděl, že tam má. Samozřejmě musel ještě přijít s výmluvou, kam jde v pátek večer, něco, čeho by se Jace nechtěl zúčastnit, něco, co musel udělat sám. Nebo by si mohl zahrát na nemocného a pak se vyplížit. Byl tak ztracen v myšlenkách, že skoro vrazil do dveří, o které se Magnus opíral, pozorujíc ho očima zúženýma do srpků.

„Co je?“ řekl Alec.

„Nikdy jsi nikoho nepolíbil?“ řekl Magnus. „Vůbec nikoho?“

„Ne,“ řekl Alec, doufající, že ho to nekvalifikuje jako neschopného randění. „Ne opravdový polibek – “

„Pojď sem.“ Magnus ho vzal za loket a přitáhl si ho blíž. Na moment si Alec připadal celkově desorientovaný z blízkosti někoho, komu chtěl být tak blízko tak dlouho. Magnus byl dlouhý a hubený, ale ne vychrtlý; jeho tělo bylo tvrdé, jeho ruce lehce svalnaté, ale silné; byl o pár centimetrů vyšší než Alec, což se často nestávalo, a pasovali k sobě perfektně. Magnusovy prsty byly pod jeho bradou, naklánějící jeho tvář, a pak se líbali. Alec slyšel, jak mu z jeho hrdla vyšel malý vzdech a pak už byly jejich rty spojené s jistou řízenou naléhavostí. Magnus, Alec pomyslel omámeně, opravdu věděl, co dělá. Jeho rty byly jemné, zkušeně oddělily ty Alecovy, prozkoumávajíc jeho ústa: symfonie rtů, zubů, jazyků, každý pohyb probouzel konečky nervů o kterých Alec ani nevěděl, že má.

Svými prsty našel Magnusův pas, dotýkajíce se části odhalené kůže, které se předtím snažil tak vyhnout pohledem, a vklouzl rukou pod Magnusovo triko. Magnus nadskočil překvapením, ale rychle se zas uklidnil, jeho ruka putovala po Alecově paži, přes jeho hruď k jeho pasu, nacházející přezku opasku na Alecově džínech, kterou použil, aby si ho přitáhl ještě blíž. Jeho rty opustily Alecovy a on pocítil horký tlak Magnusových rtů na svém krku, kde byla kůže tak citlivá, že se zdálo, jako by byla přímo spojená s kostmi v jeho nohách, které to už už chtěly vzdát. Těsně předtím, než se sesunul k zemi, Magnus přestal. Jeho oči zářily stejně jako jeho ústa.

„Tak, teď jsi byl políben,“ řekl a natáhl se za něj, aby otevřel dveře. „Uvidíme se v pátek?“

Alec si pročistil hrdlo. Cítil se omámeně, ale taky živě – krev mu proudila žilami nejvyšší rychlostí a všechny barvy se zdály jasnější. Jak prošel dveřmi, otočil se a podíval se na Magnuse, který ho zmateně pozoroval. Natáhl se a uchopil Magnuse za triko a přitáhl si čaroděje k sobě. Magnus k němu klopýtl a Alec ho políbil tvrdě a rychle a zmateně a nezkušeně, ale dal do toho polibku všechno. Přitáhnul Magnuse ještě blíž, jen jeho ruka mezi nimi, a cítil tlukot Magnusova srdce v jeho hrudi.

Prolomil polibek a odstoupil.

„V pátek,“ řekl a odstoupil od Magnuse. Couval odpočívadlem a Magnus ho sledoval. Čaroděj se přeložil ruce přes triko – pokrčené tam, kde ho Alec uchopil – a potřásl hlavou a usmál se.

„Lightwoodovi,“ řekl Magnus. „Vždy musí mít poslední slovo.“

Zavřel za sebou dveře a Alec seběhl schody, beroucí je po dvou a krev mu pořád hučela v uších jako hudba.