Jace’s PoV at the Greenhouse

Jaceův pohled na jeho první polibek s Clary.

Políbil jsem tvé rty a zlomil  tvé srdce.

Zvon Institutu začal odbíjet, hluboký a hlasitý tlukot oznamující nástup půlnoci.

Jace odložil svůj nůž. Malý kapesní nožík s kostěnou rukojetí, který mu dal Alec, když se stali parabatai. Používal ho pořád a rukojeť již byla vyhlazená od jeho prstů.

“Půlnoc,” řekl. Cítil vedle sebe Clary, sedící mezi tím, co zbylo z jejich pickniku, její dech se srážel v chladném, po rostlinách vonícím vzduchu skleníku. Nedíval se na ni, ale přímo před sebe, na zářící uzavřené poupě rostliny medianox. Nebyl si jistý proč se na ni nechce podívat. Vzpomínal, když poprvé viděl rostlinu vykvést, během hodiny biologie, sedící na kamenné lavičce mezi Alecem a Izzy, s Hodgeovým prstem mířícím na stonek pod květem – probudil je téměř o půlnoci, aby jim ukázal ten zázrak, rostlinu, která normálně roste jen v Idris – a  pamatoval si, jak zadržel dech v zimním nočním vzduchu, při pohledu na něco tak překvapivého a překrásného.

Alec a Isabelle byli zaujati, ale co si pamatoval, nebyli tak pohlceni tou krásou, jako byl on sám. Dokonce i teď měl obavy, jak zvon odbíjel, že Clary bude jako oni: zaujatá nebo dokonce potěšná, ale ne okouzlená. Chtěl, aby se cítila ohleně medianoxu stejně jako on, ikdyž nedokázal říct proč.

Zvuk unikl z jejích rtů, jemné “Oh!” Květina rozkvétala: rozevírala se jako zrození hvězdy, všude třpytivý pyl a bílo-zlaté okvětní lístky. “Vykvétají každou noc?”

Prošla jím vlna úlevy. Její zelené oči úplně zářily, fixované na květinu. Podvědomě protahovala prsty tak, jak ji viděl už mnohokrát, když si přála mít u sebe tužku nebo pero, aby mohla zachytit obraz něčeho, co bylo zrovna před ní. Jace si někdy přál, aby mohl vidět jejíma očima: vidět svět jako obraz zachycen v barvách, křídách a vodovkách. Někdy, když se na něj tak dívala, přistihl se, že se skoro červená; pocit tak cizí, že ho téměř nepoznal. Jace Wayland se nečervená.

“Všechno nejlepší k narozeninám, Clarisso Frayová,” řekl, a její ústa se zvlnila do úsměvu. “Něco pro tebe mám.” Zamumlal a opatrně si sáhl do kapsy, i když si nemyslel, že by si toho všimla. Když vložil runový kámen s čarodějným světlem do její dlaně, uvědomil si, jak jsou její prsty malé oproti jeho – delikátní ale silné, plné mozolů z hodin a hodin držení tužek a štětců. Ty mozoly ho zalechtaly na konečcích prstů. Chtěl by vědět, jestli jí jeho dotyk zrychloval tep stejně, jako to působil její dotyk jemu.

Zřejmě ne, protože se od něj odtáhla, její výraz zrcadlil jen zvědavost. “Ale víš přece, že když holky říkají, že chtějí velký kámen, vlastně tím doopravdy nemyslí, že chtějí velký kámen?”

Jace to rozesmálo, aniž by se chtěl smát. Což bylo samo o sobě nezvyklé; většinou jen Alec nebo Isabelle z něj dokázali takto vyloudit smích. Od prvního okamžiku co ji uviděl věděl, že je Clary statečná – vejít do toho pokoje za Isabelle, neozbrojená a nepřipravená, to chtělo pořádnou dávku odvahy, kterou si on s lidmi nespojoval – ale fakt, že ho pořád dokázala rozesmát ho stále překvapoval. “Moc vtipné, má sarkastická kamarádko. Ale tohle není obyčejný kámen. Je to runový kámen s čarodějným světlem, jaký mají všicni lovci stínů. Přinese ti světlo i v těch nejtemnějších stínech tohoto světa i těch dalších.”

Byla to ta samá slova, jako mu řekl jeho otec, když mu dával jeho první runový kámen. Jaké další světy? Zeptal se Jace, ale jeho otec se jen usmál. Je více světů na dosah od tohoto, než je zrnek písků na pláži.

Clary se na něj usmála a udělala vtip o narozeninových dárcích, ale on vycítil, že je dojatá; opatrně si vložila kámen do kapsy. Květy medianoxu začaly opadávat jako úlomky hvězd, oslňující její tvář jemnou září. “Když mi bylo dvanáct, chtěla jsem tetování,” řekla. Pramen rudých vlasů jí spadl do očí; Jace bojoval s nutkáním natáhnout se a zastrčit ho zpět.

“Většina lovců stínů přijímá ve dvanácti první znamení. Musela jsi to mít v krvi.”

“Možná. I když pochybuju, že by většina lovců stínů chtěla mít na levým rameni vytetovanýho Donatella ze Želv ninja.” Usmívala se stejně, jako se usmívá, když mu říká věci, které jsou pro něj nevysvětlitelné, jako by si matně vzpomínala. Vzbuzovalo to v něm pocit žárlivosti, i když vlastně nevěděl, na co přesně žárlí. Simon, který rozuměl jejím referacím na svět civilů, kterého Jace nemůže být nikdy součástí? Svět civilů samotný, do kterého se Clary může jednoho dne vrátit, zanechávajíce jeho svět plný démonů a lovců, jizev a soubojů, vděčně za sebou?

Jace si odkašlal. “Ty jsi chtěla mít na rameni želvu?”

Clary přikývla, a její vlasy se vrátily zpět na své místo. “Chtěla jsem tím zakrýt jizvu po neštovicích.” Odsunula si ramínko nátělníku stranou. “Vidíš?”

A on viděl: na jejím rameni bylo něco jako malá značka, jizva, ale viděl víc než to: viděl křivku její klíční kosti, jemné světlé pihy na její kůži, jako zlatý prach, spodní křivku jejího ramene, puls na jejím krku. Viděl tvar jejích úst, její rty se lehce oddělily. Její měděné řasy, jak přivřela oči. A v tom ním projela vlna touhy, taková, kterou nikdy před tím nezažil. Toužil po dívkách i před tím, zajisté, a tu touhu uspokojil: vždy o tom přemýšlel jako o hladu, potřebě jistého energie, kterou tělo potřebovalo.

Nikdy necítil touhu jako teď, čistý oheň propalujíce se skrz, který mu – ne přímo rozechvěl, ale nervózně rozbrněl ruce energií. Prudce od ní odtrhl oči. “Už je pozdě,” řekl. “Měli bychom jít zpátky dolů.”

Zvědavě se na něj podívala a on se nemohl zbavit pocitu, že ty zelené oči mohou vidět skrz něj. “Tys někdy… chodil s Isabelle?” zeptala se.

Jeho srdce bilo pořád jako splašené. Úplně té otázce nerozuměl. “S Isabelle?” opakoval. Isabelle? Co s tím má Isabelle společnýho?

“Simon se na to ptal.” řekna, a on nesnášel styl, jakým říkala Simonovo jméno. Nikdy necítil to, co teď: nic ho neznervózňovalo tak, jako Clary. Pamatoval si jak, za ní přišel do uličky za kavárnou, jak ji chtěl dostat pryč od toho tmavovalasého kluka co byl s ní, do jeho světa stínů. Dokonce už tehdy cítil, že patří do stejného světa jako on, ne do světa civilů, kde lidé nejsou skuteční, kde je míjí jako loutky na pódiu. Ale tahle dívka, se svýma zelenýma očima, které ho připichovaly jako motýla, byla skutečná. Jako hlas, který slyšíte ve snu, ale víte, že přichází z probouzejícího se světa, ona byla skutečná, propichující odstup, který si tak pečlivě kolem sebe vytvořil místo brnění.

“Odpověď zní ne. Tedy ne že by o tom občas jeden nebo druhý z nás neuvažoval, ale ona je pro mě skoro jako sestra. To by nešlo.”

“Chceš říct, že ty a Isabelle jste nikdy -“

“Nikdy.”

“Nesnáší mě,” poznamenala Clary.

Navzdory všemu se Jace málem rozesmál; jako to bratr dělával, docela si užíval pozorování Izzy, když byla frustrovaná. “Jenom ji znervózňuješ, protože vždycky byla jediná dívka v davu obdivovatelů, a teď už to tak není.”

“Ale ona je přece tak krásná.”

“Ale ty taky,” řekl Jace automaticky, a viděl, jak se Claryin výraz změnil. Nedokázal z jejího výrazu nic vyčíst. Ne, že by mu bylo zatěžko říct dívce, že je kásná, ale nevzpomínal si, že by to kdy řekl bez úmyslu. Tohle byla nehoda. Chtěl se jít schovat do tréninkové místnosti a vrhat nože, kopat a bouchat a bojovat se stíny, dokud by nebyl od krve a vyčerpaný, jako sedřený z kůže, jako to vždy dělal.

Clary se na něj jen tiše dívala. Tréninková místnost čeká.

“Asi bychom měli jít dolů,” zopakoval.

“Tak dobře.” Nedokázal z jejího hlasu poznat, co si myslí; jak se zdá, jeho schopnost číst v lidech ho opustila, a on nechápal proč. Měsíční svit pronikal skleněnými tabulemi skleníku, jak si to mířili k východu, Clary o krok napřed.

Něco se před nimi zablísklo – bílá jiskřička světla – najednou se Clary zastavila a otočila se k němu, přímo do jeho objetí, byla teplá a jemná a křehká a on ji políbil.

Byl ohromen. Takhle nepracoval; jeho tělo nedělalo věci bez jeho souhlasu. Je to jeho nástroj, stejně jako klavír, a vždy nad ním měl perfektní kontrolu. Ale ona chutnala sladce, jako jablka a měď, a její tělo se v jeho náručí chvělo. Byla tak drobná; jeho paže ji objaly, aby ji upokojily, a on byl ztracen. Už chápal, proč jsou polibky ve filmech točeny tak, jak jsou, s kamerou nekonečně kroužící kolem a kolem: zem pod jeho nohama byla nestálá a on se k ní přitiskl, i přes to jak byla drobná, jako by ho mohla udržet na nohou.

Jeho dlaň se sunula dolů po jejích zádech. Cítil na sobě její dech; nádech mezi polibky. Její úzké prsty zajely do jeho vlasů, ze zadu po jeho krku, jemně se zaplétaly, a on si vzpoměl na  květinu medianox a jak ji poprvé viděl a pomyslel: zde je něco tak překrásného, že to ztěží patří do tohoto světa.

Nejdříve uslyšel náraz větru, tak jak ho trénovali. Odstoupil od Clary a uviděl Huga, schovaného jako šmíráka ve větvích blízkého cypřiše. Jeho paže byly pořád kolem Clary. Její oči byly přivřené. “Žádnou paniku, ale máme společnost,” pošeptal jí. “Jestli je tady Hugo, Hodge nebude daleko. Měli bychom jít.”

Její zelené oči se doširoka otevřely a vypadala pobaveně. Trochu to zranilo jeho ego. Po takovém polibku, neměla by omdlívat u jeho nohou? Ale ona se usmívala. Chtěla vědět, jestli je Hodge špehuje. Jace ji ujišťoval, že ne, ale cítil jak její jemný smích cestoval skrz jejich spojené ruce – a to se stalo jak? – zatímco šli dolů.

A pochopil. Pochopil, proč se lidé drží za ruce: vždy si myslel, že je to o vlastnictví, říkajíc Tohle je moje. Ale je to o udržování kontaktu. Je to o mluvení beze slov. Je to o Chci tě u sebe a nechoď.

Chce ji ve svém pokoji. Ne kvůli tomu – žádná dívka kvůli tomu nebyla v jeho pokoji. Je to jeho soukromý prostor, jeho svatyně. Ale chce tam Clary. Chce, aby ho viděla, skutečného Jace, ne Jace, kterého ukazuje světu. Chce si s ní lehnout na postel a nechat ji se k sobě stočit. Chce ji držet, zatímco bude jemně oddechovat nocí; vidět ji, jak ji nikdo jiný nevidí: zranitelnou a spící. Vidět ji a být viděn.

Takže když dojdou k jejím dveřím a ona mu děkuje za narozeninový picknick, nechce pustit její ruku. “Jdeš spát?”

Clary zvedne hlavu a on vidí, že její ústa nesou otisk jejich polibku: nádech růžové, jako karafiáty ve skleníku, a zkroutí mu to žaludek. U Anděla, pomyslí si, jsem tak…

“Tobě se nechce?” zeptala se, vyrušujíc ho z myšlenek.

V žaludku pocítil prázdnotu, náznak nervozity. Chtěl ji k sobě znovu přitáhnout, vyjevit jí vše, co cítil: jeho obdiv, jeho nově nabyté znalosti, jeho oddanost, jeho potřebu. “Nikdy jsem nebyl míň ospalý.”

Zvedla hlavu, rychlý nevědomý pohyb, a on se sklonil dolů, položil jí ruku na tvář. Neměl v úmyslu ji políbit – příliš veřejné, velmi jednoduché k vyrušení – ale nemohl se přimět přestat dotýkat se svými rty lehce těch jejích. Její rty se pod jeho dotykem rozestoupily a on se ponořil do polibku a nemohl přestat. Jsem tak

Byl to přesně ten moment, kdy Simon otevřel dveře od pokoje a vstoupil do chodby. A Clary se prudce odtáhla, a otočila hlavu stranou, a on pocítil prudkou bolest, jako strhnutí náplasti.

Jsem v háji.